O Hamberku

   Hamberk je osada mezi Javorníkem a Bílým Potokem. Před dávnými časy zde stával rozlehlý statek, patřící Mořici Náhlerovi. Byl to nelítostný lichvář, který skupoval na Hamberku jednu usedlost za druhou, a to většinou nečestným způsobem. Nakonec už zbyl jen jediný dům, patřící chudému sedlákovi Krumichovi. Náhler se marně pokoušel po dobrém i po zlém donutit Krumicha k prodeji statku, který byl sice malý, ale stál na velmi úrodné půdě.
Jednoho dne k poledni se oba potkali na cestě, která tvořila hranici mezi jejich pozemky. Krumich opět odmítl všechny lstivé nabídky bohatého souseda. Tu se Náhler rozlítil a několikrát vztekle Krumicha udeřil okovanou holí do hlavy tak silně, že na místě skonal. Doma zatím čekala na sedláka nedočkavě žena a děti, až se vrátí z pole. Když se začalo stmívat a on stále nepřicházel, vydali se jej plni strachu hledat. Nalezli ho mrtvého pár metrů od Náhlerovy stodoly. Žena si ihned domyslela, co se přihodilo. V hrůze a hněvu proklela zlého souseda i s celým jeho majetkem. V tu chvíli se Náhlerův statek za velkého rachotu propadl do hlubin a místo, kde stávalo honosné stavení, zalila voda.
Rybník začali nazývat lidé z okolí podle bývalé osady Hamberk.

  Po mnoha a mnoha letech se pustili tři javorničtí mladíci zvábení touto pověstí do hledání Náhlerových pokladů, které zmizely v hlubinách. Podmínkou dobrého výsledku však bylo, že při hledání nepromluví nikdo ani slovo. Nejdříve se jim podařilo šťastně odvést vodu z rybníka. Po chvíli všichni tři s velkou námahou potlačili výkřik úžasu, neboť krumpáč zakopl o těžkou železnou bednu. Nepochybovali, že se jim konečně podařilo najít to, co hledali.
Vtom se jeden z nich ohlédl po břehu, zda je někdo nepozoruje. Spatřil tam tři cizí muže, kteří stavěli šibenici. Jeden z nich, který právě upevňoval smyčku na jejím rameni, prohodil: „Tak kterého z nich vezmeme nejdříve“ a ukázal na tři hledače pokladů. Druhý z podivných cizinců pak hlasitě zvolal: „Toho s tou červenou čepicí.“ Nebyl to však nikdo jiný než ten, který je pozoroval. V hrůze vykřikl: „Pro Kristovy rány, mne ne !“ V tom se ozvalo ohlušující dunění, mladíci jen tak tak povyskakovali z rybníka, v němž se všechno propadlo ještě hlouběji, a voda ihned zakryla dno.
Od těch dob se prý už nikdo o získání pokladu nepokusil.
Zpět na pověsti

                                                                                                  

Vyberte jazyk

csendepl